Jdi na obsah Jdi na menu
 


   Prolog

 

Tři temné lodě pluly rozbouřeným mořem k pevnině kterou částečně ozařovali blesky.Na prostřední z temných lodí se ozval tichý zvuk, to se trhala plachta na prvním ze tří  vysokých, černých stěžňů, ozvalo se několik nezřetelných hlasů které někoho volali.Za chvíli se ozvalo svištění šípů, které dopadali na palubu plachetnice a zabodávali se do rozmoklého dřeva.Jeden muž zavřeštěl když ho zasáhl mokrý šíp do nohy a muž v těžké kožené zbroji mu přišel na pomoc.Šíp zlomil v půlce a vytáhl ho, až teď si všiml že u opeření je pevně zavázaný provaz,zařval: „Ter mag un dïrten, ma ürtet!!“ všichni se otočili a pohlédli na něho, jeden malý zavalitý námořník zařval odpověď: „Ma ürtet?Ita re ëngars.“ „Ulätras undï germ hadreg re ïntatre us dar ülterïtl.“při těch slovech horlivě gestikuloval, vypadalo to že chce něco zavázat kolem něčeho.Všem došlo že do tmy šípy vyletěli na pomoc a ne na záhubu, všichni kdo se mohli hýbat popadli šípy a obtočili je kolem stěžňů a volali na své druhy na ostatních dvou lodí.V té chvíli udeřil mocný blesk do plachty na posledním stěžni, ani vydatný déšť nepomohl zkrotit plameny které se jako blesk rozrostli po celé zadní palubě.Na lodi vypuklo peklo.

  Muž v kožené zbroji houkl na kapitána lodi, který si přiložil ruce před obličej a stočil je do kornoutu ,zařval do mocných vln nějakou žádost.Jako na zavolanou se přes tříštící se vodu a částečnou mlhu objevil obrys lodi.Hlas který následoval byl nejméně stokrát silnější než normální, byl zesílen kouzlem: „Ut mer ïrst, ma ürtet.“ Kapitán se obrátil ke své posádce „ït nan mërtas gon.“uklidnil muže, kteří nedočkavě přešlapovali po namoklých prknech na nichž se leskly plameny ze zadní paluby.Všichni se těšili, až budou v bezpečí.  Konečně loď dorazila až k boku hořící plachetnice, všichni muži zaryčeli štěstím, popadli své věci z paluby a přeskákali na loď zachránce.Posádka už už přesekávala lana, kterými se přitáhli k plachetnici, ale zastavila je vysoká postava v šedém plášti. Kapuce hávu sahala až do obličeje, takže nebyli vidět žádné rysy, jen rudě planoucí oči. Ozval se syčivý hlas: „Unter ïsater ma gystom . Ruv nasyr!“zavelel, všichni muži ho bez debat poslechli, přestoupili na hořící loď a pustili se do podpalubí. V útrobách lodi bylo doslova peklo. Hořeli zde balíky se zásobami i senem. Oheň si vybral i trámy na stropě, čas od času nějaký kus dřeva spadl a tím rozvířil jiskry, které zapalovaly další a další balíky. Stateční muži se pustili s velkou vervou dále do podpalubí, cestou sbírali vaky s potřebnými věcmi. Jednou chodbou se valil obzvlášť hustý dým, muži si drželi rukávy před nosy aby se nenadýchali jedovatých zplodin. Jeden muž se chytl za krk a svalil se na zem. Vůdce skupiny námořníků ukázal na svého druha v lodním oblečení a poručil: „Ma ürtet ïn Malcaras. Naërtas ny kedater.Ërter!!“ ten se obrátil, hodil si ležícího muže přes rameno a vběhl do plamenů a dýmu.Skupina pokračovala dál úzkými lodními chodbami, už se chtěli vzdát a vrátit se zpět na palubu, ale v poslední chvíli zabočili do jedné obzvlášť úzké chodby kterou končili velké dubové vyřezávané dveře. Muži šťastně vykřikli, vyrazili dveře a spatřili zuhelněnou postavu malého a velice hubeného kouzelníka který zde hlídal velkou knihu která měla stránky zažloutlé stářím, muži jednohlasně vydechli: „Mürter Ordur.“ Vůdce určil dva muže kteří měli nést tento drahocenný poklad.Oba muži si sundali své již suché pláště a knihu do nich zabalili. „Tre, Nïn, Drön,“odpočítali muži než se bezhlavě pustili do plamenů, dělali co mohli aby plameny neolizovali pláště, jeden cípek začal pomalu doutnat a měnil se na plamen, jeden námořník zakvílel strhl plášť z knihy a dal se do běhu, jeho druh mu sotva stačil. Poslední stěna plamenů kterou oba muži proskočili a byli na svobodě.Těžce dýchali a kašlali, o několik minut později dorazili i jejich společníci kteří byli naloženi vaky a balíky s nářadím a jídlem.K mužům přišla dlouhými kroky postava v šedém plášti a jedovatě pošeptala „Tartul en ït Ordur..“odmlčel se pohlédl na muže se zakouřenými obličeji a pokračoval „Ma jetras verta by lank.!“jeho hlas zněl pochvalně, své ruce dal na ramena obou mužů něco zašeptal, vzal si knihu obrátil se na podpatku a vrátil se na svou loď.Zmizel v podpalubí.

 Všichni kdo byli pro knihu a zásoby v podpalubí se uvelebili pod malou stříškou , načerpávali energii. Pokoušeli se usnout.Na rozbouřené vodě to moc dobře nešlo tak jen zavřeli oči a odpočívali. Kapitán lodě šel za temnou postavou do její kajuty. Před vstupem, do malé útulné místnůstky, kde vesele praskal oheň v krbu, zaklepal a vešel dál. Uklonil se a něco zašeptal, jeho pán se otočil, jeho temně rudé oči svítili a bylo z nich možné vyčíst jen vztek a touhu zabít, zvedl ruce, kapitán ukročil směrem v zad a dal si ruce před obličej, měl velký strach. Postava jen zdvihla ruce a sundala si kápi pak se šeredně zasmála, kapitán pohlédl na velmi pohledného muže s elfími rysi, dlouhé tmavé vlasy mu volně splývaly na ramena jeho rudé oči jak už jsem zmínil byli nevyzpytatelné a plné hněvu, tenký nos zakončený špičku sahal jen kousek před horní ret ,ústa téměř vždy sevřené do tenké linky a nakonec vysoké lícní kosti dopřávali obličeji vzhledu elfa.On v sobě měl kousek elfa, tyto bytosti nazývané Al‘efdi měli v sobě kousek člověka, kousek elfa a na konec kousek démonické bytosti, o tom svědčili ty červené oči které jediné brali obličeji krásu a ladnost. „Ürt ma nast. Unter my gorinda.!“poručil kapitánovi a ukázal na stůl na kterém byl vyrovnaný pergamen a kalamář z červeným inkoustem.Muž si k němu nevěřícně sedl, uchopil do své pravé ruky husí brk který namočil do rudého inkoustu, byl připraven psát. Al’eld začal diktovat: „Ïdaster. Ma üredas ma nedstar Ïnkmagres Güresad. Ma däret rëd nin vast detar.“kapitán horlivě psal vše co mu jeho pán diktoval.To co psal by se dalo přeložit takhle: „Já velký mág.Můj otec Ïnkmagres Güresad  mě zradil. Píše se rok 1290 vzniku magie…“ Muž se odmlčel a dal chvilku kapitánovy na oklepání zdřevěnělé ruky. Pokračoval o něco rychleji, kapitán již téměř nestíhal tempu diktování „Nas AmBalien das Güresad, ït kas nag üter na setas.Älter ganda!!“po přeložení kapitán napsal asi tohle: „Já AmBalien syn Güresadův,na obzoru je vidět země.Já tu zemi dobudu.“kapitán se otočil na velkého mága který, se teď s úšklebkem díval na malý ostrov skrz titěrné lodní okénko: „Älter ganda.“mlaskl si jen tak pro sebe, očividně měl dobrou náladu. Kapitán se nevině zeptal jestli může odejít, místo odpovědi se mu dostalo jen mírného kývnutí.Muž se rychle vytratil, neměl rád společnost svého pána.

 AmBalien se připravil k výstupu na pevninu ke které se rychle blížili, ze skříňky bezpečně uzavřené kouzlem si vzal krátkou hůl s diamantem zasazeným na špici, něco zašeptal a drahý kámen se nachově rozzářil,byl připraven.

 Opět zahalen do svého pláště s kapucí vyšel na namoklou palubu kde se tiše zasmál a něco si zamumlal. Námořníci, kteří seděli u vesel si zpívali nějakou oslavnou písničku ze své země, melodie se pomalu měnila do drsné až bojově naladěné, muži se opírali do vesel z plných sil a čas od času zvedli jednu ruku nad hlavu a vykřikli nějaké povzbudivé slovo.Atmosféra na lodi začala být bojová, ti kdo neveslovali na sebe navlékali těžké kožené zbroje a připínali si námořnické šavle k opaskům.Na levoboku se objevil obrys druhé lodě z které se ozývali stejně nadšené výkřiky. AmBalien si stoupl na příď a vychutnával si pocit naprosté volnosti.Po chvíli ukázal na kapitána a něco mu poručil, oddaný muž zvedl levou ruku a rychle ji sekl dolů, na povel zareagovali lučištníci kteří namočili své šípy do dehtu a poté je položili do malého skomírající ho ohýnku, tucet lučištníků pozvedlo své zbraně a namířili na pláž, dalším kapitánovým povelem se do bouření vody ozval tichý svist šípů které si proráželi cestu vzduchem smíšeným s kapkami vody.Zanedlouho se už na blízkém obzoru rozsvítilo dvanáct slabě plápolajících ohníčku.Kapitán rozkázal veslařům přestat pádlovat a obléci se do bojového přestrojení, muži se dvakrát opřeli do svých vesel a opustili svá stanoviště. Všichni na sebe navlékali kožené zbroje popadli zbraně a čekali na přídi. AmBalien stál někde uprostřed mužů a čekal na zvuk který se měl za nedlouho ozvat.Nervózní posádka čekala a mokla až na kost než se ozval zvuk kýlu lodi jak drhne o jemný písek pláže, AmBalien vykřikl několik kouzelných slov po kterých se okolo každého námořníka rozvinula fialová neproniknutelná bariéra. Kapitán zařval: „Dër Guldar!!!“všichni seskákali z lodě a rozběhli se po těžkém písku do vnitrozemí, napůl doufali že na ně bude čekat alespoň malý odpor nestalo se však nic. „Ïreter nas gadresat.“rozezněl se nad hlavami všech přítomných AmBalienův hlas, všichni do jednoho začali vybalovat a stavět stany rozdělávat ohně (což ve vydatném dešti moc dobře nešlo) a připravovat jídlo.Po několika minutách k první skupině námořníků dorazila i druhá pod vedením statného vousatého mága kterému obličej zdobili spousty jizev, promluvil k AmBalienovy: „Lat ërretas ce fesatre ïn kolaster.Mürter Ordur en kas drett.“jeho slova zněla takto:„Jak již vidím postavili jste tábor.Je kniha Ordur v bezpečí?“optal se znepokojeně, „Nas der lejtar,nag casit, öter Ambalien.“ Po přeložení: „Vyděl jsem plameny jak šlehali z prostřední lodi, chtěli jsme pomoct, ale byli jsme až příliš daleko než abychom stačili zasáhnout,omlouvám se AmBaliene.“zahleděl se do rudých očí s posvátnou úctou a jemně se uklonil. AmBalien jen přikývl otočil se nadechl energii nové země a řekl : „Gas nerünt magika ent dortast…“zahleděl se do tmi a dodal „Ab ganda.“,

 Po stručném překladu: „Krásná a silná magie….. Tu zem dobudu.“
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář