Meče a čertoviny
Fafhrd
je vysoký, šlachovitý barbar mírně conanovského střihu, který je nejen
dobrým bojovníkem, ale také skaldem a pěvcem hrdinských písní. Typická
je pro něj hrdost a přímé jednání. Šedý Myšilov je drobný čarodějův
učeň, tak trochu úlisný, více prohnaný a chvástavý. Setkají se (za
poněkud kuriózních okolností) v Lankhmaru, největším, nejbohatším,
nejkrásnějším, nejzkaženějším a nejnebezpečnějším městě Ydkinu. Toto
město se stane jejich osudem. Většina dobrodružství, které hrdinové
zažijí se obvykle k Lankhmaru váže , přesto, že z něj hrdinové neustále
odcházejí s úmyslem se už nikdy nevrátit.
Knihy
o Fafhrdovi a Šedém Myšilovovi doprovází pověst neprávem opomíjené a ve
své době (v rámci sword & sorcery) převratné klasiky, a přistupovat
k takovému dílu alespoň trochu objektivně a bez předsudků je dost
těžké. Představte si, že by se u nás patnáct let v superlativech
mluvilo o Conanovi, ale nikdo jej nevydával. A najednou bum… a po
letech by byl náhle tady. Co tedy toto tolik opěvované dílo přináší?
První kniha, ve které najdeme dvě dlouhé povídky a jednu kratší novelu, nás zavede na začátek celého příběhu. Povídky Sněžné
ženy a Pohár hořkosti nás seznámí s prostředím, ze kterého oba hrdinové
pocházejí a s okolnostmi, jež je donutily jejich domovy opustit a stát
se toulavými dobrodruhy. Novela Vidět Lankhmar a zemřít vypráví o
jejich seznámení a tragédii, která oba hrdiny osudově spojí.
Nejpozoruhodnějším
prvkem celé knihy je autorův vyspělý, originální vypravěčský styl,
který kombinuje vtip a nadhled s akcí a mrazivě děsivými scénami.
Autorova schopnost přejít z jedné polohy do druhé a udržet při tom
celistvost příběhu je brilantní. Právě humor byl tím, co bylo v době
vydávání prvních povídek cyklu (ve čtyřicátých a padesátých letech
minulého století) považováno za převratné. Literatura sword &
sorcery stála a padala s patetickým heroismem ala barbar Conan a
Leiberův vtip a nadhled znamenaly příjemné osvěžení. Autor píše
úsporně, soustřeďuje se především na děj a po malých lžičkách dávkuje
atmosféru a reálie svého světa, aniž by zpomalil plynulost vyprávění.
Dalším
rozdílem mezi Leiberovou a „conanovskou“ sword & sorcery je
Leiberův důraz na vnitřní svět hrdinů. Fafhrd a Šedý Myšilov mají řadu
slabostí (Fafhrd je naivní, Myšilov chlubivý a „bonvivánský“), díky
kterým působí mnohem lidštěji než obvyklí hrdinové s&s. Kromě toho,
a to považuji za největší klad knihy, se oba hrdinové neustále
vyvíjejí. Každá povídka je jakýmsi uzlovým bodem jejich životů, v každé
se o sobě něco dozví, někam se posunou. Na konci příběhu jsou hrdinové
vždy trošku jiní, než na jejím začátku. Například Fafhrd je na počátku
Sněžných žen naivní mladý muž plný idealistických představ o civilizaci
a na jejím konci si již alespoň částečně uvědomuje její zkaženost. Díky
těmto vlastnostem se čtenář s hrdiny snadno ztotožní.
Jinak
jsou Meče a čertoviny hrdinskou fantasy se vším všudy. Najdete tu
barbary, zloděje, krásné ženy, čaroděje, nestvůry, krvavé bitky a mnoho
jiných klasických ingrediencí. Lankhmar svou atmosférou silně připomíná
Prattchetův Ankh-Morpork, což není náhoda. Terry Prattchet své
velkoměsto původně vytvořil jako parodii právě na Lankhmar.
Celkový
pocit z knihy by se dal nazvat jako "příslib věcí příštích". Příjemný a
čtivý, ale přece jen pouze příslib. Je to dojem náhledu do barevného,
zajímavého světa skrze pootevřené dveře. Jako když si rozečtete úvod
slibně se rozjíždějícího příběhu a těsně před tím nejlepším vám knihu
někdo sebere a zabrání vám číst dál. Je to dáno především malým
rozsahem knihy, což tentokrát výjimečně není chyba českého vydavatele,
ten přesně přejal tradiční knižní vydávání cyklu.
Kniha
má pěknou grafickou úpravu, což je u nakladatelství Triton již celkem
tradice. Dobrý dojem kazí jen pár překlepů v textu. Obálka Milana
Fibigera je podařená, její. zadní strana navíc obsahuje mapu Ydkinu,
která je bohužel nekompletní; zobrazuje jen jeho severní kraje. Samotné
město Lankhmar tam nenajdete, stejně jako jižní země, ze kterých
pochází Myšilov. Pokud se tedy chcete podívat na Ydkin komplexně,
doporučuji knihu Fantasy. Encyklopedie fantastických světů editora
Davida Pringleho, kde je zobrazena na straně 250. Na konci knihy je
přidám zasvěcený a podrobný medailon autora z pera Martina Šusta.
Pokud
v sobě příběhy o Fafhrdovi a Šedém Myšilovovi obsahovaly něco skutečně
převratného, tak to během desetiletí téměř vyprchalo. Zůstalo „jen“
vtipné, inteligentní a zábavné čtení, které by ale mohlo být trošku
delší.
Uvidíme, čím nás Fafhrd a Šedý Myšilov překvapí příště…