Jdi na obsah Jdi na menu
 


V knize je uvedeno jedenáct povídek jedenácti autorů, kteří bezpochyby patří ke špičce české fantastiky. Jsou tu autoři různých spisovatelských generací, od SF veterána 80. let Zdeňka Rosenbauma až po „nové“ spisovatele, kteří se prosadili v posledních letech (Petra Neomillnerová, Edita Dufková). Co se dle mého soudu nedá knize upřít je žánrová a stylová pestrost. Vlado Ríša si dal záležet, aby knihu zaplnil co nejbarvitější škálou námětů a prostředí. Najdeme zde povídky z různých historických období, z exotických zemí i z fantastických světů, přičemž si na své přijdou především příznivci těch klasických „středověkých,“ ( i když každý z těch v knize uvedených je trošku jiný než ostatní, minimálně atmosférou). Otázka je, jestli se editorovi podařilo pokrýt celou námětovou škálu současné české fantasy, ale k té se vrátíme později. Nyní již k samotným povídkám.


První povídka Sequor trahentia fata od Františky Vrbenské je velmi vydařenou historickou fikcí, vlastně  historickým příběhem s prvky fantasy. Příběh švédského vojáka z třicetileté války, kterému čarodějnice kouzlem zajistí nezranitelnost, odehrávající se převážně ve válkou zkoušených Čechách, je napsán poetickým, jakoby archaickým jazykem, propracovaným do nejmenším detailů, který přesvědčivě navozuje atmosféru barokní doby. Málokdy se v českých luzích a hájích objeví povídka s tak vynikajícím stylem, úctou k historii a brilantně propracovaným dobovým pozadím. Jediné, co se dá povídce vytknout je její zařazení hned na začátek (za což autorka pochopitelně nemůže), neboť se nejedná o jednoduché čtení a mnozí čtenáři (třeba já) mohou problémy s „rozečtením.“ Navíce je škoda dávat jeden z vrcholů sbírky hned na začátek a nastavovat tak dalším autorům velmi vysokou laťku.

Další povídka Dobrý dům na hraní od Jany Rečkové je naopak pádem do hlubin. Autorka již spoustu let píše stylem, který někteří publicisté označují za „funkční zkratku,“ ale mně připadá spíše jako chaotický nedodělek. Dílko uvedené v knize je snad jakýmsi pokusem o městkou fantasy, nebo fantasy s moderními rekvizitami (policie, moderní zbraně, parlamentní demokracie apod.), ale díky autorčině „náznakovému“ stylu se rozpadá v jakýsi zmatečný sled obrazů, ve kterém figuruje rozdělení lidí na mocné Dlouhověké a Základní, jakási záhadná rasa dinků, jejichž smysl jsem za celou povídku nepochopil, upíři, zmatené rodinné vztahy apod. Ono je samozřejmě správné občas něco naznačit a nechat čtenáře, aby si události domyslel a ne všechno jen trpně popisovat, ale pokud se povídka skládá ze samých náznaků a nevysvětluje vůbec nic, výsledkem může být pouze zmatený čtenář. Jana Rečková píše a publikuje již mnoho let a má u čtenářů i kritiků úspěch. Je tedy možné, že jsem to já, kdo její knihy nečte dostatečně pozorně, kdo její originální styl nechápe, a vtom případě se před ní kořím a skláním (což myslím bez jakékoli ironie), nicméně pro mě zůstává její povídka nejslabším místem knihy.

Dílko Vlada Ríšy Pták Noh je po předchozích dvou náročných (v dobrém i špatném smyslu) povídkách příjemným uvolněním. Povídka (která je ukázkou z autorovi knihy Putování za jantarovým drakem), je dobrodružným příběhem českého šlechtice Bruna Zweigsteho (alias Bruncvíka), který se spolu se svým poněkud nerudným otcem Stillfredem rozhodne ukázat kampánskému králi české hrdinství nejen na turnajích, ale i zabitím obávaného monstra ptáka Noha. Příběh se sice dobře čte, ale vyznačuje se (pro českou fantasy typickou) absolutní neúctou k historii. Už jsem kdesi psal, že můj názor, že historická fantasy by měla zjistitelné dobové reálie respektovat, stejně jako běžná historická beletrie (která to také nedělá, ale o tom snad jindy a jinde) je v české kotlině ojedinělý a zřejmě jsem jediný, komu spisovatelská „historická“ anarchie vadí, nicméně to neznamená, že historickou věrnost v literatuře přestanu prosazovat. Vlado Ríša ve své povídce nedodržuje ani základní historické reálie (Kampánie ve 13. století třeba rozhodně nebyla královstvím) a mě při čtení napadalo, proč vůbec píše „historickou“ povídku a nevytvoří si raději vlastní pseudostředověký svět. Jinak je povídka svižným, svěže napsaným dobrodružným příběhem, na jaký jsme od tohoto autora spíše odpočinkové literatury zvyklí.

Edita Dufková nás v povídce Ti, kteří nechodí po zemi zve do předkolumbovské Střední Ameriky, do doby, kdy větší část tohoto subkontinentu ovládala Aztécká říše, a to nejen mezi její smrtelné obyvatele, ale přímo mezi jejich bohy a démony, do světa aztéckých mýtů a legend. Hrdinou je starý kněz Tenoch, který se ve snaze zachránit záhadně zmizelou duši Piliho, syna krále jednoho aztéckého městského státu, vydává na nebezpečnou cestu do světa „na druhé straně,“ ze které se také nemusí vrátit. Průvodcem je mu králíček Tochtli, dar boha Quetzalcoatla. Na své cestě potkává mnoho mýtických bytostí aztéckého panteonu. Jeho cesta však nemůže skončit dobře, neboť Piliho duše se ztratila díky mocenské hře bohů, zejména Opeřeného hada Quetzalcoatla a jeho bratra Temného jaguára Tezcatlipocy. Autorka má přesvědčivě zvládnuté mytologické reálie, umí vyvolat atmosféru dávné civilizace s pro nás cizí, ale přitažlivou kulturou a píše zkratkovým stylem s důrazem na děj, bez svého obvyklého důrazu na vnitřní svět hrdinů a emocionalitu. Což v tomto případě vůbec není na škodu. Dobrá dějová povídka se silnou atmosférou.

Zkratovým stylem, evokujícím staré kroniky a legendy je psána i povídka Nezapomeň… Veroniky Válkové, odehrávající v Čechách v době starých Slovanů. Příběh mladíka Odolena, který se jednou v opilosti neuváženě vsadil a od té doby jde jeho život od deseti k pěti si opět zakládá na ději i na atmosféře, jak je u této autorky obvyklé. Příběh má sílu zejména proto, že Veronika Válková zná dobře nejen reálie svého světa, ale dobře evokuje i duševní svět lidí dávných časů tím, že se její příběh točí kolem jejich duchovních hodnot (rodová a rodinná čest, závislost na kmeni a své vesnici, víře, bozích – jedním z nosných trámů zápletky je fakt, že hrdina nemůže sehnat šest krav, které slíbil jako „výkupné,“ aby si mohl vzít milovanou dívku a jeho neschopnost mu přinese vyobcování z kmene a způsobí kmenovou válku – povídka pak ještě pokračuje, takže jsem snad až tak moc neprozradil).

Povídka Miroslava Hokeše Bílý kondor je prvním dílkem odehrávajícím se v klasickém fantasy světě, na originalitě a působivosti ji to však nijak neubírá. Hokeš je podle mého názoru vynikajícím, ovšem čtenářsky nedoceněným autorem, protože spíše než na strhující tempo děje a akci sází na originální poetický styl a pečlivě budovanou jedinečnou atmosféru, a to je pro českého čtenáře, který bere spíše Žambocha a Kulhánka přece jen silná káva. Příběh začíná jako obyčejná fantasy, ve které skupina královských vojáků připlouvá k ostrovu vzbouřeného čaroděje, aby jej zpacifikovala a přivedla k rozumu, nicméně originální motiv obřího bílého kondora a zejména poetický jazyk vytvářejí z povídky barevný, přitažlivý (je třeba říct že také smutný až tragický) obraz, který však ocení spíše náročnější čtenáři.

Pro recenzenta je asi nejvděčnější krátká povídka Lucie Lukačovičové Sluneční štít. Z hlediska námětu je nejméně originální, vlastně je to jediná práce ve sbírce, ve které figurují nemrtví a elfové a která se přes svou krátkost odehrává v klasickém „tolkienovském světě.“ Autorka ji však ozvláštňuje jednak specifickou atmosférou (pro její díla typickou – kdo Lukačovičou čte pravidelně, ví o čem mluvím) a také důrazem na vnitřní svět tří hlavních hrdinů a jejich vzájemných vztahů. Povídka je vlastně komorním příběhem tří velmi lidských hrdinů a je pozoruhodné na jak malém prostoru se jej autorce podařilo plnokrevně zobrazit, aniž by sklouzla k nízké sentimentalitě, což u podobných příběhů obvykle hrozí.  

Pro mě osobně byla vrcholem sbírky povídka Leonarda Medka Dům Hada. Již podruhé se v knize podíváme do 17. století, a znovu do Mexika, přesněji na poloostrov Yucatan roku 1619. Skupina španělských vojáků pátrá po svých sto let ztracených krajanech a údajně velmi bohatém indiánském chrámu. Povídka (k níž se váže také ilustrace na obálce knihy) je klasickou dobrodružnou četbou „ze staré školy,“ obohacenou o výrazný fantasy prvek. Leonard Medek tuhle literaturu prostě umí. Píše čtivě, se smyslem pro tajemství i napětí, dodržuje všechna nepsaná pravidla žánru, což je dobře, protože jakékoli pokusy o inovace by byly v tomto případě na škodu. Ani příliš nevadí, že si čtenář domyslí konec povídky po pár prvních stránkách. Pro milovníky dobrodružné četby je Medkova povídka stejnou lahůdkou, jako autorova kniha Dobrodruh (na jejíž pokračování se všichni jistě velmi těšíme).

Následují povídky dvou autorů píšících obvykle klasickou sci-fi. Povídka Richarda Šusty Návrat meče o mladíkovi, jehož osud ovlivňuje magický meč a střetnutí s Nebeskou sestrou (velekněžkou představujícím v Šustově světě jakousi duchovní vládkyni), a který skrze mnohá nebezpečí a jedno velké životní zklamání přichází k poznání vlastní ceny, je dobře vymyšlena a příjemně napsána. Bohužel jí poněkud chybí atmosféra „klasické fantasy,“ zvlášť ve srovnání s obvyklými fantasy autory (třeba Lucií Lukačovičovou). I když to není špatná povídka, v porovnání s ostatními se tak trochu ztrácí.

Překvapivý je návrat spisovatelského veterána Zdeňka Rosenbauma. Tento spisovatel publikoval již v 80. letech a doposud psal především humoristickou sci-fi (spolu s Ladislavem Szalaiem Dvojnásobný dvojník, 1983; Tajná společnost SF, 1986) a také romány a povídky ze současnosti (Krajina s nábytkem, 1980;aj.).  Pokud vím, je povídka Zavřená cesta nejen jeho první publikovanou fantasy, ale také první publikovaná práce po mnoha letech.

Jedná se o příběh propojení dvou světů (našeho a fantastického), ve kterém se mísí humoristické i smutné motivy. Celkově je příběh outsidera, který těsně před sebevraždou objeví přístup do jiného světa napsán s vtipným nadhledem. Povídka je psána nelineárním, „prokládacím“ stylem, čímž udržuje čtenářovu zvědavost až k bohužel dost provařenému závěru. Příběh nenabízí nic moc nového, ale díky přeskakování dvou dějových linií to čtenář až téměř do konce neví. V kombinaci s humorným nadhledem je Rosenbaumova povídka příjemným čtenářským zážitkem. Škoda, že se do něj autorovi nepodařilo vtěsnat více originality.   

Hodně pozornosti si zaslouží poslední povídka antologie, příběh Květ skály od Petry Neomillnerové. Pod poetickým názvem se ukrývá temný, ponurý příběh o mocichtivé čarodějné společnosti, která za pomoci brutálního násilí a mučení vychovává nové adepty k absolutní poslušnosti a o vzpouře jedné z adeptek proti její nadvládě. Hlavním motivem je boj mezi čarodějkou L´Rune a sadistickým mágem Gaminem, který nese všechny znaky metafory boje obou pohlaví. Garmin naplňuje veškerá radikálně-feministická klišé o zlých světovládných samcích – je krutý, žíznící po moci a nadvládě nad ženami, ale přitom vnitřně velmi slabý. což zakrývá arogantním a násilnickým chování. Svých cílů dosahuje pomocí násilí a převahu nad ženami musí svému slabému, ješitnému egu dokazovat opakovaným znásilňováním. L´Rune je naopak vnitřně velmi silná, statečně snáší veškeré utrpení a nakonec nad fyzicky silnějšími muži vyhraje nejen díky pevnější vůli, lsti a sexualitě, ale hlavně té nejženštější z ženských „zbraní“ - mateřství. „Genderový“ motiv je tak silný, že potlačuje i silnou,  naprosto beznadějnou atmosféru výborně napsaného příběhu.

 

Celkově mám po přečtení z knihy dobrým dojem. Na druhou stranu, i když se většina povídek moc dobře četla, chybí v knize nějaký opravdu silný zážitek, opravdu silný, neotřelý nápad, aby si člověk po přečtení řekl: „Sakra, to byl nářez!“ Více než polovina povídek se příjemně přečte, ale vzápětí zmizí z paměti a člověk má problémy vzpomenout si "o čem to sakra bylo." Vyjímky jsou povídky od Vrbenské, Hokeše, Medka (paradoxně), Neomillnerové a možně ještě Dufkové.

Jestliže budeme sbírku brát jako reprezentaci současné české fantasy, můžeme konstatovat několik skutečností. Většina českých autorů naštěstí nejde cestou anglo-americké „krmné“ fantasy (všichni ti Eddingsové, Feistové, Weisové a Hickmanové, Brooksové apod.) a nerozmělňuje stále tytéž, většinou pseudotolkienovské motivy, ale snaží si vytvářet své originální světy s vlastními typickými znaky a atmosférou. Současně je ale dost konzervativní, v knize se třeba neobjevily žádné žánry, které „hýbou“ současnou světovou SF, jako new weird nebo urban fantasy (i když tu píšou, byť v dost osobité podobě, minimálně Kulhánek a Žamboch). Z obvyklých subžánrů je velmi oblíbená historická fantasy. Hlavním cílem české fantasy je čtenáře v první řadě bavit, teprve potom předávat nějaké "hodnoty," nebo „poselství.“ (Což nemyslím nijak pejorativně, pouze konstatuji. Zábavná, nebo, chcete-li "populární" literatura má podle mého názoru stejné právo na existenci, jako "umělecká." )

Co se týká jazykové a vypravěčské úrovně, ta je v české fantasy podle mého názoru také velmi slušná. Autoři si vytvářejí své osobité, originální styly podle kterých je lze snadno rozeznat. I tady, myslím, čeští autoři překonávají své komerční anglo-americké kolegy.

Naproti tomu nemáme v Česku jediného autora, který by kvalitou své tvorby dosahoval ke světové špičce, to znamená k několika desítkám nejlepších zahraničních autorů, kteří žánr ženou dopředu. Žádný svět českého autora není vytvořenou s takovou fantazií a smyslem pro detail jako světy Chiny Mievilla, žádný český spisovatel nemá tak nespoutanou obrazotvornost a cit pro atmosféru jako Neil Gaiman, žádný si nedokáže pohrát s jazykem s takovou virtuozitou jako Georgie R. R. Martin, žádný nedokáže prokreslit lidskou duši a morální apel tak přesvědčivě jako Sergej Lukjaněnko, žádná česká knížka není tak brilantně dějová a čtivá jako knihy Andrzeje Sapkowskeho, a tak bych mohl ještě chvíli pokračovat. (Podobná situace je samozřejmě i ve sci-fi. Tady bych mezi špičkové autory jmenoval třeba Dana Simmonse, Neala Ashera, Gregory Benforda, Iana M Bankse a další…).  Přesto si myslím, že se nemáme zač stydět. Tito autoři jsou skutečnou světovou špičkou, všichni pocházejí z velkých, lidnatých národů, kde je výběr talentů mnohem větší než u nás a v neposlední řadě se mohou literaturou živit. To znamená věnovat svým dílům veškerý čas, nemusí chodit přes den do práce a knihy psát v polospánku po nocích. Česká fantasy má slušnou úroveň a má si svá „národní“ specifika, která ji odlišují například od fantastiky polské.

Upozorňuji ovšem, že celá tato úvaha je čistě subjektivní. Navíc vychází z jedné knihy a hned první otázkou je, jestli si antologie 2005:ČESKÁ FANTASY může dělat na takovou reprezentativní funkci nárok (dá se třeba namítnout, že v ní chybí několik zásadních českých autorů - již zmiňovaní Kulhánek a Žamboch, dále třeba Jaroslav Mostecký, či Vladimír Šlechta). Odpověď na tuto otázku však nechám na každém čtenáři.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

ČR spisovatelé

(akakipi, 22. 11. 2009 19:29)

Mezi české spisovatelé fantasy bych chtěla přidat i Inesu Trojovskou. V této době (cca) 16-ti letá dívka, která na svůj věk píše dobře (a dobře vraždí:-))

None

(beste@hotjim.net, 26. 8. 2007 19:18)

Hi! Good site respect! <a href="http://pussy-licking.hilude.info/index.html">pussy licking</a> Visit <a href= http://pussy-licking.hilude.info/index.html >pussy licking</a> Thanks!

None

(beste@hotjim.net, 26. 8. 2007 19:18)

Hi! Good site respect! <a href="http://pussy-licking.hilude.info/index.html">pussy licking</a> Visit <a href= http://pussy-licking.hilude.info/index.html >pussy licking</a> Thanks!